O spolku

160 let existence Spolku českých lékařů v Praze

V druhé polovině 19. století došlo k oživení aktivit národů habsburské monarchie díky postupnému uvolňování neoabsolutistického režimu v Rakousku po porážce jeho vojsk v bitvě se Sardinií a Francií u Solferina v roce 1959. České politické reprezentace se ujaly osobnosti s největší autoritou, jakými byli František Palacký, Ladislav Rieger či Alois Pražák. Alois Krása od podzimu 1860 vydával noviny Čas a počátkem roku 1861 začaly vycházet Národní listy, které se pod redakcí Julia Grégra staly nejvlivnějším českým tiskovým orgánem. Ve volbách do zemských sněmů v r. 1861 v Čechách zvítězili v českých obvodech kandidáti Národní strany. Začaly vznikat české národní spolky. Nejrozšířenější byl Sokol založený v r. 1862 Jindřichem Fügnerem a Miroslavem Tyršem jako tělocvičný spolek, spojující tělesná cvičení s národně osvětovými cíli.

Objevila se snaha zakládat i odborně vědecké spolky a lékaři byli v popředí tohoto trendu. Již v roce 1860 se obrátil Bohumil Eiselt na vedoucí osobnost české medicíny Jana Evangelistu Purkyně s žádostí o podporu vzniku lékařského spolku. Eiselt spolu s Eduardem Grégrem vypracovali stanovy a zaštítěni Purkyněm oslovili 300 pražských lékařů. Úřední žádost se však odvážilo podepsat jen 11 z nich. S nezájmem se setkal i druhý Eiseltův pokus v říjnu 1861, který podpořilo 14 lékařů. Žádost o založení však byla odeslána na místodržitelství. Tento krok však nebyl všeobecně vítán, jak ukazuje citace z Národních listů z 8.1.1862: „Jakých prostředků naši nepřátelé proti nám upotřebují, stůj toho zde důkaz. Jak známo, zaráží se zde spolek českých lékařů, jehožto stanovy již patřičnému místu zadány byly. Již nyní ukazuje se mezi pražskými lékaři potěšitelné účastenství. To se ovšem některým rovnoprávným pánům nelíbí, a poněvač poctivým způsobem proti tomu vystoupiti nemohou, tedy se utíkají ke lži a pomluvě, roztrušujíce po městě, že prý do spolku českých lékařů židé přijímati se nebudou, poněvač si toho p. prof. Purkyně přeje. Kdo liberárlní a humánní smýšlení tohoto učence zná, zasměje se ovšem nemotorným takovýmto pomluvám: poněvač ale, jak přísloví praví, žádný nesmysl tak veliký není, aby nenalezl některého přívržence, tedy prohlašujeme tuto pověst za zlomyslnou a blbou, dodávajíce zároveň, že by to nejen spolek českých lékařů, ale zejména prof. Purkyně velice těšilo, kdyby i naši israelitičtí spoluobčasné se co možná četně a horlivě súčastňovali při každém národním podniknutí.“

Po půl roce 26. června 1862 byl císařským výnosem schválen vznik Spolku českých lékařů. Jistě k tomu i přispělo založení Časopisu lékařů českých, který začal vycházet od 15.1.1862 pod vedením Bohumila Eiselta.  

První schůze Spolku se uskutečnila 18. července 1862 v Purkyněho fyziologickém ústavu ve Spálené ulici za účasti 16 lékařů z 24 členů. Za předsedu byl zvolen J.E. Purkyně, za náměstka předsedy dr. Václav Staněk a za sekretáře dr. Bohumil Eiselt.

Osobnost prof. MUDr. Jana Evangelisty Purkyně jistě není třeba blíže popisovat. Proto jen několik informací o zbývajících dvou zakládajících funkcionářích Spolku.

MUDr. Staněk (1804-1871) začal pracovat jako praktický lékař v Praze. Napsal slovník lékařského názvosloví a první českou učebnici anatomie „Základové pitvy“ (1840). Byl členem Národní strany, za kterou byl zvolen do Říšského sněmu. V r. 1870 se stal děkanem lékařské fakulty pražské univerzity.

MUDr. Bohumil Eiselt (1831-1908) byl prvním učitelem lékařské fakulty v Praze, který po své habilitaci přednášel výhradně v češtině. Byl profesorem chirurgie, patologie a zakladatelem první české interní kliniky ve Všeobecné nemocnici v roce 1871.

Ve stanovách Spolku se konstatovalo:

„§1 1. Spolek lékařův českých klade sobě za úlohu:

  1. Vzájemné vzbuzování a oživování vědecké činnosti, a pěstování vědy lékařské vůbec,
  2. Zdokonalování a upotřebování jazyka českého v umění lékařském.“

Členský příspěvek byl 2 zlatky ročně. Spolek se scházel každý týden v sobotu odpoledne v 6 hodiny ve Spálené ulici. Přednesené přednášky byly publikovány v Časopise lékařů českých.

Spolek navázal styky se zahraničím a jeho členy se stali např. Rudolf Virchow nebo Nikolaj Ivanovič Pirogov.

Počátky činnosti českého Spolku byly ale těžké. Návrh na zakládání českých klinik na pražské lékařské fakultě byl převážně německých vedením fakulty v roce 1863 zamítnut, stejně jako plán na uspořádání prvého sjezdu českých lékařů v roce 1865.

Avšak v roce 1863 vydal Spolek Slovník lékařské terminologie. Od r. 1869 vydával Kalendáře českých lékařů s odbornými doporučeními pro praktické lékaře. První sjezd českých lékařů, přírodozpytců a techniků proběhl za účasti více než 500 odborníků v roce 1880.

Po roce 1918 začaly vznikat dceřiné organizace Spolku v krajských a okresních městech a též nové české odborné společnosti. První to byla Purkyňova společnosti pro výzkum duše a nervstva založená prof. A. Heverochem v r. 1919 sdružující především psychiatry a neurology.

Během fašistické okupace, kdy byly zavřeny české vysoké školy, spolkové večery přispívaly k tomu, že vzdělávání v oblasti české medicíny nebylo zcela přerušeno.

Po únorových událostech roku 1948 byly 30. června 1949 schváleny stanovy Československé lékařské společnosti J. E. Purkyně a Spolek se stal její součástí.

Po roce 1989 se spolek soustředil na tyto úkoly:

  1. Naplňovat historické stanovy podle potřeby současnosti
  2. Pořádat tematické večery s multidisciplinárním přístupem
  3. Podílet se na popromoční výchově lékařů
  4. Vytvářet příležitosti k přednáškám pro mladé začínající lékaře ve srovnání a v konkurenci se zkušenými odborníky.

O tuto činnosti se snažíme i v současné době. Během letního i zimního semestru se pravidelně scházíme každé pondělí v 17 hodin v Lékařském domě v nově rekonstruovaném přednáškovém sále. Na zajištění programu se podílí většina klinik 1., 2. i 3. Lékařské fakulty. Účastníci schůzí jsou tak seznamováni s aktuálním průřezem celé moderní medicíny. Od roku 2011 se návštěvy spolkových večerů staly oblíbeným volitelným předmětem na 1. Lékařské fakultě a později i na 3. LF. Mohou se sem zapsat studenti 2.-5. ročníku. Tímto předmětem se zápočtem zatím prošlo 665 studentů. Spolkové večery jsou akreditovány Českou lékařskou komorou a jsou ohodnoceny 2 kredity v rámci celoživotního vzdělávání lékařů.

Pokračujeme v tradici přednášek významných odborníků interních (Thomayerova přednáška od r. 1929) a chirurgických oborů (Maydlova přednáška). Laureáti těchto přednášek jsou zaznamenáni na naší webové stránce. Pravidelně si připomínáme výročí 17. listopadu ve spolupráci s vedením Karlovy univerzity. Kalendářní rok pak zakončujeme předvánočním večerem s přednáškou z nemedicínských oborů, jako je např. astronomie, egyptologie, teatrologie apod. Udržujeme tradici pravidelných setkání s přáteli ze Spolku slovenských lékařů v Bratislavě.  

Spolek začínal s 24 členy, na konci roku 1863 počet stoupl na 313, v roce 1882 447. V současné době máme takřka 500 členů. Mnoho jich je seniorního věku, avšak jsme rádi, že každoročně se hlásí do Spolku mnoho kolegů na začátku své profesní kariéry. Velmi bychom si přáli, aby Spolek lékařů českých v Praze, který považujeme za nejtradičnějšího představitele české medicíny, úspěšně dále pokračoval ve své činnosti. 13.11.2017 jsme si ve staroslavném Karolinu pod záštitou rektora Karlovy univerzity připomněli 155. výročí naší existence.

Vivat, crescat, floreat Societas Medicorum Bohemicorum Pragensium!

Prof. MUDr. Jiří Raboch, DrSc.
Předseda Spolku

Praha 2017-11-19

Použitá literatura:

  1. Houdek, F.: Před půldruha stoletím vznikl v Praze Spolek lékařů českých. Medical Tribune 2012, 13.
  2. Kölbel F.: O Spolku. http://www.scl-praha.cz/o-spolku.
  3. Navrátil, M.: Před půl stoletím. Příspěvky k dějinám Spolku a Časopisu lékařů českých. Zvláštní otisk z Časopisu lékařů českých, ročník LI, 1913.
  4. Pánek J. a kol.: Dějiny českých zemí. Univerzita Karlova v Praze, Karolinum 2008.

Spolek českých lékařů v Praze (org. č. 125) / u nion of Czech Physicians in Prague

Spolek českých lékařů v Praze byl založen skupinou českých a česky smýšlejících lékařů v červnu roku 1862. Stalo se tak v době národního obrození, ovšem ještě v době, kdy jediným oficiálním výukovým jazykem univerzity byla – vedle latiny – němčina, a více než 20 let před zřízením české lékařské fakulty. Prvním předsedou byl zvolen Jan Evangelista Purkyně, muž proslulý svými objevnými pracemi především v oboru neuroanatomie, histologie srdce a fyziologie oka. Byl to ovšem muž s velmi širokými zájmy a záběrem. Je to patrné i ze skutečnosti, že v době, kdy zakládal Spolek lékařů českých, se podílel i na založení další kulturní instituce – Měšťanské besedy pražské.

Pro pohled na začátky činnosti spolku je zajímavá i věková struktura zakladatelů. Předsedou byl muž 74letý, J. E. Purkyně, místopředsedou 58letý praktický lékař, dr. Staněk. Mezi zakladateli však byli i mladí, kolegové – třicetiletý docent vnitřního lékařství Bohumil Eiselt, 29letý Antonín Frič, 28letý sekundární lékař František Fuka, 34letý Purkyňův asistent a pozdější politik Eduard Grégr. Vesměs tedy reprezentanti progresivního mládí, kteří se později významně uplatnili ve vědě i ve veřejném životě.

Zakladatelé uložili spolku jako hlavní náplň práce:

1. Vzájemné vzbuzování a oživování vědecké činnosti, a pěstování vědy lékařské vůbec.
2. Zdokonalování a upotřebování jazyka českého v umění lékařském.

Z dnešního pohledu je zřejmé, jak prozíravé zakladatele Spolek lékařů českých měl. První úkol bychom dnes nejspíše označili jako pěstování vědeckých metod v medicíně a mezioborovou výměnu poznatků a zkušeností. Druhý úkol je tak pregnantně formulován, že nepotřebuje žádné vysvětlení ani aktualizaci. Jen dalším dokladem prozíravosti zakladatelů je skutečnost, že ve stejném roce, dokonce o několik málo měsíců dříve, než byl spolku udělen souhlas s činností osobním rozhodnutím císaře Františka Josefa, začali vydávat i tiskový orgán – Časopis lékařů českých. Obě tyto instituce existovaly paralelně vedle sebe, jedna pracovala pro druhou, a obě existují již 140 let. Nikdy nepřerušily svoji činnost, i když od r. 1949 je jejich organizační vztah zřetelně volnější, než byl na počátku existence.

Po roce 1989 se spolek soustředil na tyto úkoly:

  1. naplňovat historické stanovy podle potřeby současnosti,
  2. pořádat tematické večery s multidisciplinárním přístupem,
  3. podílet se na popromoční výchově lékařů,
  4. vytvářet příležitosti k přednáškám pro mladé začínající lékaře ve srovnání a v konkurenci se zkušenými odborníky.

Je to období velkého rozvoje medicínských oborů a podoborů, ve kterém se zdravotnictví České republiky v řadě parametrů dostalo z nelichotivých posledních míst evropských a světových statistik do velmi solidního evropského průměru a často i vysoko nad něj. Období hledání, nacházení, občas i zklamání. A také období, kdy se ke spolupráci se spolkem přihlásila řada nových pracovišť i nová generace odborníků, ale bohužel i období, kdy nás opustila řada vynikajících osobností. Zmíníme se alespoň o těch, kdo měli na činnost spolku zvláště významný vliv. Tři předsedové – prof. MUDr. Dagmar Benešová, DrSc., prof. MUDr. Stanislav Popelka, DrSc., a prof. MUDr. Zdeněk Fejfar, DrSc., a dále čestní členové – rytíř lékařského stavu prof. MUDr. Jiří Syllaba, DrSc., prof. MUDr. Jitka Petříková, DrSc., prof. MUDr. Milan Doskočil, DrSc., prof. MUDr. Zdeněk Vahala, DrSc., prof. MUDr. Jan Šula, DrSc., prof. MUDr. Karel Herfort, DrSc., a prof. MUDr. Jaroslav Hořejší, DrSc. Všichni posledně jmenovaní byli členy spolku po dobu delší než padesát let. Čest jejich památce!

Medicína posledních deseti let se významně mění. Odráží stále více univerzálně platné zásady správné lékařské činnosti (good clinical practice) a snaží se o pohled vědy založené na faktech (evidence-based medicine). Stává se medicínou výrazně technickou, v níž technika často stírá hranice tradičních tzv. interních a chirurgických oborů. Prosazuje se snaha o minimalizaci nespecifické zátěže nemocného diagnostickým i léčebnými výkony. Vžil se pojem rizikových faktorů a snažíme se o jejich identifikaci, často metodami molekulární biologie a genetiky a také o jejich intervenci ve velkých multicentrických studiích. Toto všechno ovšem výrazně zvyšuje finanční nároky moderní medicíny, která potřebuje nová instrumentária, nové přístroje i novou organizaci odborných činností pro jejich optimální využití. Bohužel, však moderní medicína se svým technickým zaměřením mívá i problém v kontaktu lékař-nemocný, problém vyvolaný tím, že lékaři i zdravotníci jsou tlačeni časem a administrativou a zanedbávají možnost verbálního kontaktu s nemocnými a jejich rodinami.

Tyto problémy se snažila reflektovat činnost spolku v posledních letech. V tradičním čase pondělních podvečerů proběhlo celkem 391 přednáškových cyklů, každý většinou se 4-5 přednáškami, které podle evidence v podpisových knihách navštívilo téměř 25 000 účastníků. Mimo to jsme v r. 2000 uspořádali ve spolupráci s MZ ČR, IPVZ a Svazem bavorských internistů v Mnichově mezinárodní sympozium o postgraduálním vzdělávání lékařů v našem státě i v zemích EU.

Jedním ze specifik, které odlišuje Spolek lékařů českých od všech ostatních školících a doškolovacích institucí, je úzká spolupráce s Univerzitou Karlovou. Velmi si vážíme toho, že i v posledních letech tato tradice pokračuje. Počinem, který tuto spolupráci bezprostředně odráží, je organizace přednáškových večerů k výročí 17. listopadu. V jejich programech vidíme řadu problémů lékařských fakult, kupř. problémy lékařské etiky, ale také otázky statutu a činnosti fakultních nemocnic či návaznosti pre- a postgraduálního vzdělávání v medicíně. O organizaci těchto večerů se zasloužilo celé vedení UK, zejména prorektor Klenner, jemuž jménem našeho spolku vyjadřuji upřímný dík. Úzkou vazbu mezi UK a spolkem dokládá také to, že přednášková činnost spolku byla v minulosti vždy úzce spojena s odbornou činností klinik a ústavů lékařských fakult. Interní i chirurgická pracoviště dětí i dospělých, ale také pracoviště výzkumných ústavů MZ ČR a AV ČR na našich večerech prezentovala své výsledky i to, oč se stále více snažíme, široce koncipovaná sdělení odborníků daného oboru pro neodborníky tak, jak je to vlastní našemu spolku od samého jeho vzniku. Je potěšitelné, že zejména v posledních 3-4 letech přednášejí ve spolku pod vedením zkušených mladí a jejich přednášky i diskuse mají velmi vysokou úroveň. Abychom poskytli více příležitostí pro prezentaci obecných názorů vyzrálým osobnostem, ustavilo vedení spolku jako paralelu: Thomayerovy přednášky (tradice vznikla již v r. 1929 a referent je vybírán vedením spolku z odborníků interních oborů lékařství), přednášky Maydlovy pro vynikající odborníky chirurgických oborů a Purkyňovy přednášky pro teoretické obory. Výběr referujících pro všechny čestné přednášky se řídí stejnými pravidly a dosavadní zkušenosti s touto praxí jsou velmi dobré.

Moderní medicína je příkladem jednoznačně pozitivního vlivu globalizace. Platí totiž, že ve prospěch nemocných existuje pouze jedna medicína a to medicína dobrá, která i v mezinárodním měřítku respektuje stejné principy a zásady. Jsme proto velmi rádi, že Spolek lékařů českých má pravidelné, odborné i přátelské kontakty se zahraničními kolegy. Od r. 1993 přijíždějí na přednáškové večery kolegové ze Svazu bavorských internistů (Vereinigung der Bayerischen Internisten) v Mnichově, a od r. 1994 i kolegové ze Spolku slovenských lékárov v Bratislavě; členové našeho spolku se recipročně účastní jejich odborných akcí. Z uvedeného přehledu je zřejmá snaha o vysokou odbornou úroveň přednáškových večerů, garantovaná osobami koordinátorů programů i výběrem přednášejících. Rovněž jsme rádi, že ČLK kladně ocenila výchovnou úroveň našich přednáškových večerů a zařadila je v oblasti celoživotního vzdělávání mezi akce výukové, s právem ověřovat účast a udělovat příslušné kredity.

Z historie našeho spolku je známo, že se v řadě období účastnil i života profesní lékařské komunity. Např. již v r. 1876 se spolek vyslovil pro zřizování lékařských komor podle zemí monarchie i pro povinné členství lékařů v nich. Po vzniku Československa v r. 1918 to bylo zejména zakládání dceřinných organizací spolku v krajských a okresních městech, organizování přednášek a seminářů, tedy péče o postgraduální vzdělávání. V posledních letech se spolek účastnil obnovení činnosti České lékařské komory jako stavovské organizace, která má řadu důležitých úkolů, zejména jako garant odborné úrovně lékařských činností, a která má v kulturním zahraničí jednu z nejvýznamnějších úloh v činnosti zdravotníků a lékařů. Jako v minulosti i dnes podporujeme povinné členství aktivních lékařů v komoře.

Také v budoucnosti se budeme věnovat dvěma základním činnostem, ke kterým nás zavazují stanovy – postgraduálnímu vzdělávání i péči o dobrý český jazyk v medicíně. Péči o vysokou odbornou úroveň našich akcí považujeme za samozřejmost. Spolek bude vždy chtít přispívat k široké výchově lékařů, výborně obeznámených nejen s vyšetřením či ošetřením jednoho orgánu, či dokonce jedné nebo několika málo cév, ale i s celou širokou biologickou, morální a etickou problematikou, která souvisí s činností lékaře. Naší snahou bude pořádat večery s přehlednými sděleními zaměřenými na širokou lékařskou praxi a budeme se snažit o úzkou součinnost s praktickými lékaři. Hlavně bychom rádi přesvědčili mladé kolegyně a kolegy o tom, aby se účastnili našich přednášek i diskusí.

Pravidelné přednáškové večery se konají v zimním a letním semestru (vždy 20 večerů), a to v Lékařském domě (Praha 3, Sokolská 31), vždy v pondělí v 17 hodin. V Časopise lékařů českých vycházejí abstrakta i texty přednesených sdělení.

Řada členů spolku je nositelem domácích i zahraničních ocenění a vyznamenání a jsou členy prestižních zahraničních i domácích vědeckých orgánů a organizací.

Spolek nemá sekce.

Prof. MUDr. František Kölbel, DrSc.